Němá tvář

Ten den její oči do mých se vlíly
Roršířené zorničky posledních snů,
kdy ještě vidíš, co vlastně ztrácíš,
ale je konec tvých nocí i dnů
Kdo ví, co dělo se v kočičí mysli,
když mizel jí před očima svět
Před stejnýma očíma, co se upíraly na mě
v naději v jakoukoli odpověď
Ty otázky se vzbouřely v mém těle
tenkrát a stále stejně i teď
Pouhé zvíře, co se rozhodlo žít
na úkor svých odkroucených let
Kdyby to bylo v mé moci, pořád by tu byla
ta němá tvář plná zoufalství i snů
o tom, jak loví myšky na zahradě
promáčené slzami z mých rtů
Sny se neplní a zázraky nedějí se
A zvířata umírají stejně jako lidé
Možná jen rvou se o něco více
A pokud předtím žili v pokoji a s klidem,
tím víc se budou o ten život bít
Tak i ty, ještěrko moje malá,
najednou rozhodla ses přestat žít
na dně svého terária
A já se pokusila
udělat vše, abych tě zachránila
s marností lidem vlastní
Jen pouhá ještěrka
Ničím zvláštní
Dohnala mě však k tunám slz
Ten pocit, že najednou je tu prázdno,
když světlo v teráriu náhle zhaslo
a nikdo po kmeni cvrčky neprohání
Snad je někde nějaké ještěrčí nebe
A snad je ti k mání
Život už tak dost těžký byl
Snad smrt je lehčí
I pro ty němé tváře
A až je odškrtneme z kalendáře,
ať v našich srdcích zůstanou dál
Protože tak se přece člověk pozná
Že žil a bojoval
Že i za jiné bojoval
Že za ty, co nemohli sami, bojoval...