Milenci puště

Prošli jsme pouští,
krutou a zlou hradbou písku a beznaděje,
a poté jsme na křídlech svobody odlétli za moře.

Hrubý vítr vál kolem nás,
a ošlehal naše mladé tváře do ruda,
a my jsme poznali,
že nic už není stejné jako dřív.

Avšak vítr naše křídla zničil,
naši svobodu nám vzal,
a my do pouště zlé,velké dopadli jsme,
a ta naše křídla modrá na zlatý prach rozpadla se.

Bloudíme teď, ruku v ruce,
žlutým pískem beznaděje,
naše láska neskonalá,
je to jediné co nás hřeje.

Dva milenci v bílém rouchu,
jak dva andělé vyhoštění z nebe,
se toulají pustou divočinou bez příčiny,
a ve svém bledém strachu sledují krvavý úsvit.

když v tom si on všiml její rány na boku jež krvácela,
krvácela přes jemné plátno bílé barvy tam,
kde ji smrti dotek zranil.

Pak všiml si náhle,že písek otevřel i jeho rány,
na místě kde kdysi jeho bělostná křídla se skvěla.

Tu oba ulehli a svinuli se k sobě,
písek je ve svém rudém jasu zahalil,
jejich polibky se ztratily v poušti bolesti,
a písně padlých andělů uspaly jejich zmámené duše.