Sudičky

Jedni krásu, druzí hbité svaly,
třetí o trn poranění,
tak u mé postýlky když sudičky tři stály,
věděly, že nic jiného není
neř verše, pro které mám žít
a tedy vtiskly mi ten poetický cit.

Cit pro slůvka a pro písmenka malá,
co jako vojáčci se řadí do oddílů
a teprv společně význam mají, sílu,
a bodat dokáží, tak jako utěšovat,
předat myšlenku, kam oko nedohlédne,
zhasit naději, pravdu chvíli schovat
a popsat slepému, jak s ránem měsíc bledne,
líčit krásy světa, nitra duše
ať zabarveně nebo stroze, suše.

Tak tehdy sudičky tři daly škvrněti,
pro nějž máma byla celý svět,
o zbytku nemělo snad ani ponětí,
cit pro verše a pro souzvuky vět.
Jak z vody rostla jsem a rychle běžel čas
a rozum začal jako třešně zrát,
tak tehdy najednou se ozval onen hlas
a tehdy poprvé si se mnou začal hrát.

A nepřestal, i já sis ním teď hraju,
a hrdě na něj nedám dopustit,
nad každým novým veršem lehce taju
tak díky sudičky, díky za ten cit.
Bez nej život bavil by mě méně
a nudný víc se mohl zdát,
vždyť ve verších svět vypadá míň temně
a právě proto zbožňuju je
a nepřestanu nikdy zbožňovat.