. . . . . (Šternberk)

Na rozcestí, vprostřed stráně,
tváří k hradu, zády k bráně.

Strany spolu, se však mísí,
blízký reál, dávné kdysi.

Zvuky z korun, němých svědků,
našly svůj řád, v časech předků.

K hluku dole, apatii,
moudrost doby, uvnitř skryjí.

Hlukotvůrců dotyk těla,
objetími kmen už bělá.

Snaha přijmout informace,
světosíť, to jméno vládce.

Čas pro změnu, stát se knihou?
Dál stojí strom, s vlastní tíhou…