Narkolepsia

Narkolepsia

a žiju pro okamžik, možná pro dva
a možná ...
zrovna když se na mně díváš a
mluvíš klidně, tiše i hlasitě
a já přesto neznám žádné slovo,
protože se ztrácím na tvých rtech

prohlédnu svůj hrudník horem i dolem
a proříznu vakuum nezbedné samoty
vložím do něj kouzelnou šířku úsměvu
a vyjdu na ulici do slunečného rána

a žiju pro okamžik, možná dva
a možná ho žiju právě teď

nastavím svou prázdnou dlaň a
počkám až do ní lehce spadneš
bezmocný v tvém úsměvu usrknu
pár hltů z vysychajících rybníků
a poplivu všechny louky radostí,
aby i nadále rostly stromy a keře,
které nás schovají v tichém stínu.

A žiju pro okamžik, možná dva
a právě ho prožívám s tebou.