Boty...

Našel jsem na půdě,
u trámu pod krovem,
vojenské boty,
co cítit jsou olovem.

Ze starých tkaniček,
s nánosem prachu,
stále je cítit,
dech války a strachu.

Z té vrásčité kůže,
já snažím se číst,
kde všude byla,
a dotkla se míst.

Ten kdo je ušil,
jinému na míru,
sotva kdy tušil,
že padnou pro víru.

Škoda že nemohou,
dva suché jazyky,
vyprávět příběhy,
jenž zažily kotníky.

O tom jak ve válce,
blátem se brodily,
kolikrát z kaluží,
krve se napily.

Ten kdo je odložil,
a došel v nich domů,
měl by se poklonit,
náhrobku tomu...