Osudové setkání

Město zvolna
do tmy vplouvá
běžíš nevíš kam
ulice jak šerá šmouha
rozplývá se v klam
vlasy tvé
ten závoj z mědi
pohrává si s temnotou
mazlí s ní
objímá ji
mísí se s tou prázdnotou.

Neznáš toho muže
co tě za něj chtějí vdát
tvoje hebká bledá kůže
nechce se mu dát.

Šumí listí, šeptá vánku
pohádku a v polospánku
snivým hlasem ševelí
dlouhé pruty k vodě sklání
s vlnkami se přátelí.
Na lavečku osamnělou
znavená pak usedáš
beznaděje slzy kanou
na tvou jemnou dívčí tvář.

A pak on co anděl tvůj
se tiše z šera vynoří
ač upír, on není zlý
on dá ti důvod pro co žít
oběma vám na ramenou
spočívá ten samý kříž
samoty a odloučení
proto máte k sobě blíž.

Vrby šepají ten příběh
voda tiše zpívá sen
jak v tom hájku u potoka
objímáš se s upírem.
Město tiše v tmách se koupá
na nebi se měsíc houpá
kéž by nikdy nezkončila
láska jakou tahle byla...