Nepomiluješ ně!

Někde v závětří nahota se choulí,
to byli dva, a teď je obraz boulí
ve vzpomínkách. Pláchl.
Ještě jí ani neřekl, že jí má rád.
Neplakala. Vždyť jí nechtěl přec lhát. Bezejmenný.
Láska na jednu noc. Co chtěla víc?
Měsíční svit, který jim stoupal do očí?
Říkali jí, "neber si ho".
Ani ho neznali. Kamarádi zpovzdálí.
Koukali zdalipak pláče, ptáče nevinné.
Holoubka sivého jí rodiče chystali,
když jí říkali:"Tak to je on"
Ulétl holoubek, nedbal na bonton.
Rodiče hledí do talíře zbylé hostiny.
Kde jsou ti hrdinové, kteří se dobývali?
"Že jsme je nevítali? To není pravda,;
cožpak to nepoznali?"
Tak hledí zklamaná v zrcadlo poznání. Není už nevinnost v úsměvu; začíná povinnost.
Obléká do zpěvu svůj posmutnělý hlas:
"Nepomiluješ ně, milý můj!
Už růža uvadá.Je podzimku čas..."