Cesta myslí

Cesta myslí

Procházím se světem,
myslím jen na ni,
jdu pod stromu květem,
srdce na dlani.

Sednu si v šeru,
lesního kvítí,
na všechno seru,
vše vidím hníti.

Puch jarního kvítí,
můj žaludek zvedá,
proč mám dále žíti?
Nikdo odpověď nedá.

Odkládám srdce,
lehám si do trávy
mrznou mi ruce,
Ztrácíš se z hlavy.

Když otevřu oči,
zmocní se mě hrůza,
srdce se krčí,
teď přichází můza.

Toť smrt mě sleduje,
s kosou na zádech,
své ruce natahuje,
mě nezbývá nádech.

Však nechce mě chytit,
jen podává ruku,
mou touhu nasytit,
chce díl než půl roku.

Já odvahu sbírám,
a chytám se dlaně,
pomalu vstávám,
jak dívka ve vaně.

Už pevně stojím,
na mokré zemi,
do tváře jí civím,
do háje se všemi!

Andělská krása,
z pod kápě prosvítá,
bezbožná spása,
je v kůži vyritá.

Zná tajemství světa,
co každý chce znáti,
nedokončená věta,
se najednou ztratí.

Cítil jsem kousek,
její bolesti,
přepadl mě smutek,
lámal bych kosti!

Podíval jsem se,
do jejích očí,
slza leskne se,
brzo vše skončí.

Pohladil jsem,
její chladnou kůži,
políbil ji,
a věnoval růži.

Necháme svět,
ať zničí se sám,
já našel svůj květ,
nepomůžem vám....


Bohužel však,
byl to jen sen,
nademnou byl mrak,
už nebyl ani den.

Sebral jsem se,
a domu se vrátil,
vzpomínaje,
na tu co sem ztratil.