Filipika proti čemukoli

Srdce prohnilé dere se mi z hrudi,
a odporní lidé okolo, mě nutí,
být jedním z nich, to se mi ale hnusí,
daleko víc nežli tuší.

Káravé pohledy na můj šat,
tuší že symbolizuje můj mrav,
a jak vraní oči, černou duši,
je ale vše jak se sluší?

Sami jsou oděni v čemsi,
co na nápad kdokohosi,
připomínat má snad šat,
ale je to plné vad.

Jejich přítomnost je hrozná, přec,
když jsem v ní, zmocní se mě děs,
že jednoho dne budu jako oni,
a sdílet s nimi myšlenky.

Nastane takový den?
Není to celé jen můj sen?
Obrátí se noc v další den?
Sám odejdu neviděn
a neslyšen…