Epitaf

Když Smrt v svět živých vstoupí,
tak nevidí ji, jen lidé hloupí,
co chtějí žít i když to nemá smysl,
ale zachovat si vyrovnanou mysl.

Nevědomost, základ štěstí,
myšlení, zas neštěstí,
ale ani její krásné oči,
neuniknou před smrtí.

A to za života tak šťastná byla,
s láskou velikou ho žila,
jiná srdce pro ni trpěla,
ale ona na to nehleděla.

Až jednoho dne uviděla skrz
dav, Smrt nádhernou v své hrůze,
přijala ji, jak kdys kojné prs,
a padla navzdory té lůze.

A přijala Smrt vyrovnána,
jeho srdce však rozervala,
jinak by asi umírala,
kdyby věděla, že je jím milována.

Nicméně to nevěděla…