Stalo se na jedné cestě...

Za pochodu temnou nocí,
překrásnou ve své děsivosti,
spatřím pod bílým plátnem ležet cosi,
a začnou mne z hrůzy mrazit kosti.

K plátnu opatrně jdu,
co pod ním bude tuším už,
hůlkou do něj klepnu,
a v třpytu luny vidím nůž.

V srdce dívčino je vražen,
až po rukojeť v něm zabořen,
jen prázdné jámy místo očí,
naplněné zaschlou krví.

Ano, pod pláštěm dívčí tělo leží,
bledé, krásné, ale zničené,
mého ducha cosi tíží,
při pohledu na vnady zhyzděné.

Upír noci mrtvý jest,
v prach obrátí se co nevidět,
tak využívám jeho lidské podoby,
k ukojení svojí zvířecí sodomy.

Poklad svůj vpravuji jí v klín,
neopouští mě však splín,
za skutek svůj co vykonal jsem,
této panně mečem svým.

Odcházím od jejího těla,
s každým dalším krokem mým,
se čím dál větší jeho část,
rozplynula a nebude už jako dřív.

Putuji však stále dál,
nic konkrétního nevnímám,
snad jenom ten svůj žal,
nad zprzněním jejího těla.