Prokletí básníci

Temnota zastřela veškeré listí
podzimní, svítící, barvami všemi
vyjdeme ze všeho zuřící? Čistí?
I to je výhoda zapomnění

Do řeky divoké padáme směle
a tempa zásadně nezvládáme
doma pak zvracíme do postele
děsíme sousedy, přátele, známé

Ulicí nejistým krokem jdeme
z krabice víno hltáme rádi
je nám tak jedno, že nebudeme
svítící lampa ke zpěvu svádí

I těžko poklopec rozepneme
lidé, ti ctihodní, přes držku daj ti
zrovna, když na barák močit chceme
domů nás odváží policajti

Prokletí básníci takoví jsou
tak trochu naivní, ve spásu věří
hledají cestu. A nenajdou
přežijí ve světě zavřených dveří?

Prokletým básníkům mapa je k ničemu
tápají ve tmách osudů svých
a přitom rádi by přilnuli ke všemu
cestou je provází Satanův smích

A přitom rádi by přilnuli ke všemu
v prázdných jezerech hluboké modři
procházka světem naprostých ničemů
kde sakra zůstali hodní a dobří?

Proč vždycky utlučem ke smrti naději
kampak se ztratila všechna ta touha?
Proč dáme přednost duševním kurdějím?
A proč je každý z nás temnoty slouha?

Otázky často pokládám si
zvláště, když brodím se soukromou stepí
kampak se poděly dávné časy
dětství a naděje, byli jsme slepí?

Byli jsme dětinští, hloupí a divní
ve všech svých představách nepoznaných
na svoji naději zvysoka plivni
štěstí je osmý, světový div

Všichni ztrácíme nejbližší anděly
vzpomínky na krásno potichu deptají
zářící perutě někam se poděly
rádi dál pláčeme sami. A potají

Za křivdu vztek se rozmělňuje
a křivda drtí nás, čím dál, tím více
vzpomínka k srdci krví pluje
vzpomínek začlo být na tisíce

Nechtěl jsem samotu po předcích dědit
jsou jiné věci, krášlící svět
Možná, že nakonec, měl jsem jen nebýt
a pak bych nebit, těžko se splet