Šla jsem ulicí...

Šla jsem ulicí a viděla -
plakalo tam děvče.
Byla noc, přesto jsem věřila,
že stačí pronést slova, měkce -
a utiší se.
Říct cosi, snad kouzlo -
ona uklidní se.

Vzala jsem děvče domů a doufala,
že ona změní mou prázdnotu.
V prázdném bytě na mě koukala,
snad nevěřila v mojí dobrotu.

Jméno jsem neznala,
neuměla jej říct.
Však na ní jsem poznala,
že mnozí odkázali jí -
do patřičných míst.

Měla mokré vlasy
a oči jak raněná laň.
A pod popelem krásy,
to, co odkázala světu jako daň.

Zůstala na pár dní,
jen tak dlouho, abych nezapomněla.
Do mého srdce vnesla těžký klín,
až tehdy jsem zjistila, co jsem neměla.

Šla jsem ulicí, nedívala se okolo,
nechtěla jsem vidět bolesti.
Věděla jsem, že odešla -
však pro koho?
Pro prázdné chvíle a pár marností.

Šla jsem ulicí a před sebe hleděla -
a tam, za rohem. Proč jen se to stalo?
Tam za rohem, kde dříve kino stálo,
tam plačící dívka seděla...