Majakovskému

Z popele
třpyt rodí novou píseň,
z popele
dám štípl hlasem hled.
Tu z ocele,nedej se ústy plést,
chybí dech procitnutí,
dlaň zná jen vlastní prsty,
netouží cizí vést.

Uvěřil´s
a život jinak chutná,
uvěřil´s
stín chystá čerstvý úder.
Kladivem chce ovládnouti svět.
Dech třímá cizí peří,
a kniha nerozumných vět,
..ubité kladivem.

Do varu
voda střik opět chystá,
do varu
burácí lidu pěst.
Burlaků,těch čím dál mnoho,
na suchu květy vadnou
na víc než na pár let.
Krev nezná prominutí.

Proč duben?
To chladný den byl,
proč duben?!
Mohl jsi dále růst.
A osud splnil svou lest.
Pistolí,té bude střílet chtít se,
do tepen krev víc nevrátí se,
nebyl´s jen Gruz,byl´s světový?

A zrada ta hodně bolí!

Vše opět v popel navrátí se!