Ztracená duše

Splývá s davem
Jak ještě dlouho…???
Základní otázka bytí i přežití tíží její duši
Sebe jako lidské mládě každé ráno proklíná

Při nocích jiskřivých oči k nebi upíná
Vzývá lunu, mocnou a vzdálenou čarodějku,
Vezmi si mě k sobě,
Má samojediná!!!

Nevidí krásu spadaného listí
Ani jarních květů právě rozkvetlých
Necítí lásku, nenávist, chlad podzimních rán
Nevnímá naději, osamocená ve svém mládí…
… umírá

Proč?