Nejsem tak jiná...

Jen ven se bez pomoci dívám,
stěny kolem proklínám.

Život mi uniká dírou v mém srdci,
dny se mi mění v černočerné noci.

Jak pěšák v šachovnici, můžu jen vpřed,
jak žebrák na ulici, "nechte mne!" "běž!"
jsem jenom poskok, pokorný sluha,
tohle je pokrok, života duha.

Nikdy vám nebude "dobře a líp",
o nových šancích můžem jen snít.

To, čím nás krmí, jsou jenom kecy.
Takhle já žít už opravdu nechci.

Nechci jen jako ovce se pást,
nenechám se dál mást.

Nejsem tak jiná, jenom mám rozum,
nebudu říkat "jablka" hroznům.

Vím, co vím, a jdu proti proudu,
odmítám bojovat za rodnou hroudu.

Jen pro sebe žiju svůj den,
jen pro svobodu žije můj sen.

Nehodlám se krčit nebo se bát,
odmítám se na cokoliv ptát.

Svět se mi černobílým zdá,
někdo své klapky na mých očích má.

Jsem hříčkou osudu, kaz světa,
to bude se mě držet léta.

Ale síly mám dost,
i když ztratila jsem most.

Život je jen jedna náhoda za druhou
a přátele ti pomoct už vážně nemohou...