bílá holubice mých očí

město utichá pod náporem tmy
neumí se jí moc dobře bránit
jakoby dneska byla těžší
než obvykle
jakoby za to snad nějak mohla i moje sukně

dnešní den je jako všechny,
ale přece není

tichý pokoje s přebytkem milenců,
ale všichni jakoby ztratili schopnost dýchat

ztrhaný záclony bez viny
a to se obviňovaly za nás

studený ruce se pod peřinou neohřejou
a kamery vypli
pouliční lampy v utajení

už to nejsem já,
už to nejste vy
a znovu

první hvězda
a poslední sklenička
pořád hledáme půvab
v našich pomatených říších,
kouř se ztrácí jako myšlenky