Sám (klaun č.2)

Jsem tady, já, Váš klaun,
otrok sezónní pouťové slávy.
Ač stále mezi lidmi, cítím se sám,
já dítě kočovných duší, co maringotku staví,
to synonymum samoty…

Stojím v rohu, který cirkus nemá
a hledám chvíli klidu.
Má tvář zmalovaná je ledově němá,
obracím se zády k zástupům lidu,
utápen v žalu…

Šapitó je bezútěšná cela,
Robinsonův ostrov bez Pátka.
Není duše, jež by mé rozuměla,
jak tíživá jsou barevná pozlátka,
co na mně se skví.

Očima plnýma nevykanutých slz,
bloudím po šťastných zástupech.
V srdci mi vystavěli kamennou tvrz,
nemám žádný čas na výdech,
ač ho potřebuji…

Vyvanul mi léty všechen smích,
jak mám ho rozdávat?
Dnes složil jsem zbraně, život ztich.
Němý, nehybný, mám chuť se vzdát.
Omlouvám se, teď já potřebuji rozesmát…