Petrohradská scenérie

V zimním městě,
krásném Petrohradu,
jenž byl zasypán sněhem hustě,
na lidech v šáli ani bradu...

Pojedl jsem kaviáru,
nalél si víno,
a další chod ovaru,
krásně mi bylo líno...

Po obědu,
jsem se rozhod,
že na návštěvu k Alexandrovi přijedu,
má návštěvu mu bude vhod...

Ve večerním šatu a kožichu teplém,
jsem jel vozem k němu tím zamrzlým peklem.

Na okraji města,
jsem ale spatřil,
malého, skoro nahého sirotka
nic- v té zimě jen vesta,
ničí nebyl jen ulici patřil,
ten pohled spláchla vodka...

Bože, jak můžeš tak krutý být,
že necháš mráz do toho dítka bít?

Kolik musí zažít chladu?
podle ruček i hladu
a Ty ho necháš bez ladu...

Nechal jsem však řečí.
A pustil se s přáteli,
do hostiny zaječí...

Však uplynul nějaký čas
a já uslyšel bouřlivý hlas.
Byl to boží jas,
v té síle prasklo i pár vás...

Něco jsem však udělal přece.)
Pro toho chlapce v chudinské řece.
Poslal jsem TEbe, TEbe přece!

Díky tvé zbohatlické pýše,
chlapec opustil město tiše...