Zahrada

Běžel jsem nocí,
běžel jsem tmou,
běžel jsem zahradou neznámou...

Měsíc mi svítil na cestu mou,
podivný bledý, chladný svit,
já běžel zahradou tajemnou,
tam kde cesta má cíl mít...

Doběhl jsem na skrytou mýtinu,
kde jen bludičky na cestu svítí,
kde v nejtemnější hodinu,
kvete půlnoční kvítí...

První růže, co již uschla, zemřela po mnoha dnech,
po nocích slzy roní, dříve krásná na pohled,
jako tvá sladká iluze na mých rtech,
když netušil jsem, že poprvé je naposled...

Za ní na kopečku, ve stínu vrby starých větví,
jako láska nevyřčená, kdy stačí málo jen,
tiše kvete levandule, co dělí srdce ve dví,
jako duše beze jména, přesto krásná jako sen...

Poslední kvítí lásky, jenže bolavé srdce léčí,
v srdci nosí kousek komína, k duši mé je to cesta,
smutek můj, stesk a slzy, vždy zažele z mých očí,
kvítí krásné, jako sluneční svit z rána, které najde jeden ze sta...

Měsíc tiše svítil nocí, tmou,
já odcházel tajemnou zahradou,
kde na mýtině bludičkám,
zanechal jsem duši svou...