Temný hvozd vlčího páru

Temný hvozd v dáli, mlhou obklopen,
Ponuře ční, z matky země.
Obehnán hradbou, i vodním příkopem,
Pozor! Zákaz zkaženého, lidského sémě.

Smrtelník sní o tomto místě, rád zasel by v něm své pokolení,
Leč nemůže, on nesmí, smrtelník přeci vítán není!

Hvozd ožívá, za svitu měsíce,
Listí uhýbá paprskům světla,
Hudba tajemná, rozeznívá se z lesa,
A rusalky spanilé, tancují zlehka.

Smrtelník sní o rusalkách krásných, jak rád poznal by je,
Leč nemůže, nesmí, neb služebnice lesa jsou pro smrtelníky jak harpie.

„Oj, oj, přichází ona,
Radím ti dobře, svůj zrak sklop,
Oj, oj, nepokoušej osud,
Však služebník lesa neunese ten krásy šok.
Oj, oj, už dosedá na trůn,
Královna naše, paní lesa,
Oj, oj, veleb jí,
Neb dostihne tě její tesák!“

Smrtelník sní, o zpěvu vábivém, rád vyprávěl by o něm,
Leč nemůže, nesmí, když uslyší ho, bude skolen.

Rusalky tančí, celičkou noc,
Zpěvem vítají svou novou paní,
Však král dříve osamělý byl,
A s ní zas všechny květy vzkvétají.

Smrtelník krk natahuje, chce vidět sličnou královnu,
Leč nemůže, nesmí, vždyť on není hoden…

Vlci v dálce na měsíc vyjí,
Shlukují se do skupin svých vražedných,
Ne však, aby kořist svou lovili,
Leč aby hold vzdali, králově lesů tajemných.
Trůn vznešený obkličují, pokorně sklání své hlavy,
A pak, bez zjevné únavy,
Braní královnu svou, po zbytek noci…

Ne… Smrtelník nesmí k nám, do našeho hvozdu,
Jen já, básník prokletý a má paní vznešená,
Jen my vládneme našemu hvozdu…
Jen já… A ty, má vlčí paní...
A budeme šťastni… Bez smrtelníků bídných, s rusalkami… A měsícem.