Samota rozevřená do sebe:

Prázdný je dům
ptáci se rozletěli
jen kusy stěn, pár krámů zbylo,
za oknem záclona pokrčená,
zmuchlaná postel
a kniha rozečtšná
občas všichni někam odcházíme
čas stéká dál
jak láhev vína na kterou se zapomíná ,
odhozená, sedá na ni prach
a novou nikdo nenačíná
na řasách pavučiny prokvétají
Není kdo by mluvil
Ticho
v krajině samoty napadalo do náruče
Ty, tys tu byl, byla jsi tady;
vstup do zahrady zavřel se už
může za to podzim v duši