Podzimní rozjímání

Podzimní smutný večer,
vonící listí podél cest,
ty nejkrásnější oči,
které jsem kdy viděl,
ten nejkrásnější hlas,
jaký jsem kdy slyšel,
smutek ze srdce,
smích upřímné nevinnosti z duše,
ticho nastávající noci,
poslední tuláci na cestách,
jarní mávání
i podzimu sladké loučení
v slzách a obětí.

Čeká nás jen to dobré
uchováme-li si víru,
naději a cit,
budeme-li jako malé děti zas
ty a já.
Jsem vesmír, nevěříš?
V mém srdci je úsměv tvůj i pláč,
v mé duši je řeka,
hory, lesy i zelené pastviny.
Slunce se mne dotýká,
nebe se směje,
jsem to já,
je to On,
tajemství života skryté
všem na dosah.

Na tiché stráni večer
pod kapličkou bílou
naslouchal jsem šepotu stromů
a ševelí ve větvích.
Unášen modlitbou
poznal jsem, že jsem nic,
jen vítr chladivý,
cestička vzhůru vedoucí,
lísteček zelený,
paprsek sluneční,
rosa za rozbřesku,
hnědý kožíšek veverčí.

Poznal jsem, že jsem nic,
jen čisté tlukoucí srdce,
jen dech stálé naděje,
život věčnosti v duši mé,
nic nejsem a ruce prázdné mám,
jsem jen nebe modré,
sluneční paprsek, který pohladí.

Snil jsem,
modlil se,
plakal nad krásou
i nad smutkem
z mnoha cest.
Nevěříte, tak si to nechávám pro sebe,
ale Bůh se dotýkal mého srdce
a věřte, když říkám,
že bych bez Něho zdaleka
nebyl čím jsem dnes.