Útěk ze sebe

Mísí se ve mně pachuť zrady,
touhy a z lásky zklamání.
Však, když zrak svůj
upírám do krajiny.
Prahnu jen po tvém zjevení.

Vykreslím si Tě v zeleném hávů,
vlasy Ti vlajou ve větru.
Barvu maj jak trsy slámy,
těším se jejich doteku.

Oči Ti zářej v podvečer zítřka,
modrá jak tůně v lesoví.
Z dálky už vidím jak se třpytí,
jak tuší, že mě uvidí.

Pomalu po louce kráčíš,
zdravíš vše živé na dohled.
Místu kde sedím vyhýbáš se,
snad tušíš, že neodolám hned.

Nakonec přijdeš a skloníš hlavu,
sedneš si jak to děláváš.
Z pusy Ti visí kousek trávy,
žvýkáš a nic neříkáš.

Díváš se na mě,
čteš ze signálů
co bězděky tělem udělám.
Víš stejně jako já vím jistě,
že nevděčíme náhodám.

Celý léto cejtim Tě v zádech,
zda vidíš mě či vzpomínáš.
Však dotek Tvý mysli poznávám jistě
v milionu jinejch snad.

Zapadá slunce
Ty sedíš tiše.
Nic zbytečnýho neříkáš.
Vidět jsou hvězdy na obloze,
však Ty se na ně nedíváš.

V tureckym sedu nehejbeš se,
já zimou se otřásám.
Nechci se zvednout a jen tak zmizet.
Tak klepu se jen pořád dál.

Pak přijde ráno, probouzím se.
Oči pomalu otvírám.
Hledám Tě v lese,v poli,v trávě.
Však Tvůj stín znova nenalézám.

Jen v místě kde jsi v noci seděl
pár světlých vlasů nacházím.
Je to snad důkaz,
že Ty vedle mě
trávíš noci bezesný?

...