opět výplod jednoho večera....

Ta utopie… ach, nešťastné to slovo, však význam ještě horší..
Každý v sobě sám a sám, tak jak se na to dívat mám?
Je mi z toho ještě hůř,
kolikrát už, už chtěla říznout, když v ruce držela jsem nůž,
však to není řešení…
Jen zbabělý útěk do hajzlu,
a zpět už cesta nevede-….
shit, shit….
Sama na to všechno jsem, zodpovědnost celého bytí nesu na svých bedrech.
Snažím se nespadnout, však kolikrát těžce vyvažuji…
A co teprve ta potupa, když mě někdo od pádu zachrání…
Vždyť jediné co mám je život, tak snad to není taková práce se o něj postarat –
Děti můžou bejt horší…
Kolikrát mám hlavu v dlaních a strašnou chuť to vzdát,
ale něco mě nad vodou ještě drží –
to asi ta iluze krásného snu…
Nevzdám to, to sama dobře vím.
Jsem si jen potřebovala postěžovat……..
Tak dík.