"Verše z veršů"

Nazval ji pohádkovou princeznou,
ve své básni dívce věnované,
usměvavý muž dal obálku
a tam pocity krásně psané.

Samá milá slůvka,
jako samo pohlazení,
že je hodná, krásná dívka,
ale život pro ni "bolestivé dění".

Odhalil nitro, které krvácí,
ani úsměv neošálil pocit,
jakoby věděl, že úsměv se vytrácí,
v myšlenkách, ve dne i noci.

Prý hledí naň s pokorou
a že přec můzou je,
není vůbec potvorou,
naopak "čistotou zahřeje".

Že prošla kolem jako víla,
básníka z toho značná síla,
změnila jeho povahu
a má dále psát odvahu.

Tak to je velmi potěšena,
tou změnou a příjemnou,
nejen nad tím usmívá se žena,
ale i nad verši, až básní dojemnou.

Je prý vzorem pro krásu,
jak model ženy-dívky-víly,
všude toliko jasu,
co mužům dává vzlet i síly.

Užaslá dívka poklekne
a poděkuje v pokoře,
je vděčna za ta slova,
vedoucí k síle, podpoře.

---------------------------------

Děkuji milému muži,
děkuji za básničku,
ač srdíčko se súží,
mám slzičku na líčku...

...nyní ne smuteční,
ale z velkého dojetí,
že nejsou všichni neteční
a existují ještě "objetí".

---třeba slovní---