Malý ptáček a já

Malý ptáček a já

Dnes jsem v ruce držela ptáčka.
Byl malý a k smrti vystrašený.
Nevěděla jsem, co ho potkalo,
ale vzala jsem jej k sobě,
abych ho mohla opatrovat.

Dnes jsem poprvé pocítila,
jaké to je někoho milovat.
Ten malý, ustrašený ptáček mi ukázal,
jak dokáže být život krásný.

Prožívala jsem ty nejkrásnější
chvíle v mém životě.
Když jsem odcházela z domu,
on mi na cestu zpíval.
Když jsem se vrátila z práce,
přivítal mě svým zpěvem zase on.

Jenže nic na tomto světě netrvá věčně a
můj malý přítel, zatoužil opět roztáhnout
svá křidélka a rozletět se po kraji.
Nemohla jsem mu bránit, protože
věděl, jak moc mi na něm záleží.

Dal mi najevo, že bude stále
se mnou, ale že musí jít.
Otevřela jsem tedy jeho zlatou klícku
a s očima zalitýma od slz jsem sledovala,
jak roztahuje svá křidýlka a
chystá se vzlétnout k oblakům.

Říkala jsem si, že dnes jsem ho
viděla jistě naposled.
Plakala jsem, ale zároveň jsem
mu to přála.
Byla jsem šťastná, že se vrátil zpět
domů, tam, kam jej srdce táhlo
po celou tu dobu, jež byl u mě.

Byl šedý, pochmurný den.
Procházela jsem se po městě
a myslela na svého milého ptáčka.
Doufala jsem, že je teď schovaný
někde v teplém hnízdečku,
které si postavil se svou ptačí slečnou,
ale tu mě něco vyrušilo z přemýšlení..

Slyšela jsem křik a dětský smích,
ale zněl jinak – tak zle a výsměšně!
Mráz mi běhal po zádech.
Přišla jsem blíž a vidím..
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal!
Chlapci, staří možná tak deset let,
trhali peří malému, maličkému ptáčkovi.

Smáli se, smáli,
tahali za jeho křehké nožičky,
rvali mu peří za živa
a zase se smáli.
Srdce mi krvácelo.
Přišla jsem blíž,
křičela po nich, ale oni nedbali.

Byla jsem bezmocná,
nezmohla jsem zcela nic.
Když vyškubli poslední peříčko,
hodili malého ptáčka jen tak,
surově do louže vedle nich.

Spadl těžce na svá vyrvaná pírka.
Jeho tělíčko se jen bezmocně
snažilo o pohyb, o únik, ale nešlo to.
Okamžitě jsem k němu přiběhla,
vzala jej do rukou a..
„Bože“, vždyť to je můj malý přítel!
Ten, kterému jsem kdysi dala svobodu.

Vyndala jsem z bundy svůj
hedvábný kapesník a zabalila
do něj svého drahého ptáčka.
Zase jsem plakala.
A on se na mě díval těma svýma očičkama
a opět mě, tak jako kdysi, žádal o pomoc.

Prosil, žadonil, nechtěl tady již déle být.
Z očí se mi valily slzy velké jako perly.
Padaly na ptáčkovu bezvládnou hlavičku
a ptáček se na mě hrdě podíval.
I přes tu strašnou bolest,
kterou cítil na těle, na duši,
se na mě smál.

Smál se, protože mě znal
a věděl, že není sám.
Smál se, protože věděl,
že i když umírá, že existuje někdo,
kdo má ho rád.
Smál se, díval se na mě
a jeho život z těla pomalu unikal.

Ani mé slzy,
ani má láska ho nezachránily.
Uložila jsem jej ho hlíny,
vystlané jako hnízdečko
pro malinkého ptáčka, tam před domem.
To proto, aby výhled měl,
aby věděl, že s ním stále jsem,
že pro mě nikdy nezemřel.

Nastalo jaro, odešla zima
a já na svého ptáčka stále, stále vzpomínám.
Promítám si v hlavě jeho zlatou klícku,
jeho zpěv, jeho první a poslední odlet..
A když jsem opět po roce vyhlédla z okna ven,
uviděla jsem silnou a zdravou zelenou větvičku.
Vyrašila na místě,
kde byl právě můj malý přítel zakopán.

Opět jsem se mohla smát
a on věděl, že není sám,
že existuje někdo, kdo má ho už navždy,
navždycky rád.
Věděl, že ten někdo jsem já,
že já se o jeho zelenou větvičku postarám,
a že jí věčný život dám.

Každý boží den ji chodím zalévat,
každý den na svého ptáčka vzpomínám.
Každý den vím, že není sám
a každý den vím,
že na něj s láskou v srdci myslívám.