Dlouhá modlitba v katedrále z žuly

V paprsku naděje se navrací
zbožtělá panna se ztrácí -
mění se v krásnou ženu
divou života ozvěnu.

Srdce mé žulové taje v plášti
tam poblíž jejího nitra,
nic nedělá si z ostatních zášti
je sama sebou, ó chytrá.

Sama sebou, nezdolatelná
nelezitelná svislá stěna,
bohyně trůní na vrcholu,
vzdor všemu jejímu bolu.

Bol, bol! Mne nemocí svou nakazila,
infekcí slastnou smysly ošálila
jako drogou, chci ji víc,
nespokojím se s pouhým nic.

Však i to její nic je božské,
promiň Bože urážky hořké,
rouhání to, vím
však miluji – a nemám rým -

tedy nezbývá než
Amen.