Báseň nočního ptáka

v poledním světle málo kdy skládám,
ale teď denní vlk silně své tesáky do mé paže vnořil.
A proto i teď světu svou báseň dávám.
Pro nočního pěvce podivná náhoda, tohle já poprvé zažil.

Co bych tak řekl v poledním čase,
Co psát a kde skrývá se inspirace?
Možná má slova jen touha teď honí
A pravá báseň jen těžko se zrodí.

A přec první hvězda v mysli mé vyšla,
Nebyla na nebi, nešla po zemi.
Ta vzduchem tančila když já ještě spal.
Člověk zabil by, byť na vteřinu do ruky ji vzal.

Byli jich tisíce, byli jich mraky,
Pomalu padaly na suchou zem.
Tam dole tvořili bělavé mapky,
Tam dole kde kolem kočky, běhal pes tam a sem.

A když životodárný stín pro bílé království,
Vrhnu mi do očí nejednu ideu.
Já z kuchyně slyšel volání k obědu.

Chutné to jídlo bylo mi potěchou,
Ale jak sednul jsem k papíru znovu,
Zjistil sem že opuštěn sem myšlenkou.
a marné je i dálné odbíjení zvonu.

Stydím se teď sám před sebou,
Jako by básnickou hůl zlomil nademnou.
Tělesný chtíč zničil vše co bylo víc,
Tak já jsem ztratil k mé básni klíč.

Sedím teď před ničím, a přec je zde dílo!
Dnešek je důkazem, že mříží je tělo.
Svoboda duše, přichází s nekonečnou smrtí,
A posmrtný život, zruší fyzické prokletí.

Pak řekněte, je správné žít?
Nebo si vědomě svůj život vzít?