Hledám svého syna, pane

„Hedám svého syna na seznamech padlých.“
„Kolik mu bylo let?
„Bylo mu patnáct.“
„Moment, najdu vám ho hned.“

A nevíte, kde umřel?“
„To tu není psáno paní.“
„Ale sousedi věděli, kde umřel jejich syn.“
„Opravdu nemám zdání.“

„Zkuste si zajít o patro níž.“
„Proč, pane?“
„Tam vracejí osobní věci.“
„Doufám, že mi po něm něco zůstane.“

„Dobrý den, hledám věci svého syna.“
„A znáte jeho osobní číslo?“
„Sedm, tři, pět, dva, devět, jedna, osm, šest.“
„Ano, něco nám tu po něm zbylo.“

„Tady to máte paní. Nějaké oblečení, pár drobných věcí a fotka nějaké ženy.“
„To jsem já, než odešel. Od té doby jsem zestárla o deset let.“
„Paní, tak hrozné to není.“
„Dejte mi je, vezmu si je hned!“

„Počkejte paní, vy máte ještě jednoho syna.“
„Tomu je teprv čtrnáct let.“
„To nevadí paní, přijdem si pro něj zítra v pět….“