OTAZNÍK

.

Opuštěné nábřeží
připomínka dávných chvil
. . . Otazník . . .
Z kamene vytesaný pomník
nesmělého mlčeni

Zůstává v očích
zůstává vklíněný na půl cesty
mezi Boží mukou a oblakem
stojícím rozpačitě
nad pooraným polem mé duše

Navíjím myšlenky
Běží po lesklé hladině
jako rybářův vlasec
Vynořuje se v neočekávaných místech
jako odraz okamžiků kdy býval jsem šťasten

Naviják bzučí monotónní píseň
Zaniká v šumu obrovského toku řeky
Bagr plácá svou lžicí do hluboké vody
Pojíždí po velkém prámu tam a zase sem
Jako by hledal ztracenou kytici polních květů
co pro ženu kdysi dávno
pod Furkou bláhový básník sesbíral

Nakonec všechny odnesl proudem Rýn

Jen já tu stojím
vichr z Alp řeže ledovým břitem po hladině brázdy
i Rýn zdá se být opuštěný
Přívětivě po mně hodí průzračnou spršku
Laskavý přítel co všechno pamatuje
Opadá tíseň malověrných
když se mnou zůstáváš
. . . alespoň krátkou chvíli . . .
než znovu se rozloučíme
. . . než znovu se rozejdem . . .

Nakonec všemu porozumněl . . .

Po nábřeží běží pes
Proběhne okolo a pak se vrátí
Prohlíží si mně
jako by si nemohl vzpomenout
kdo tady vlastně vždy sedává

Jsem na tom stejně jako on . . .

.