Fantazie je velmi nebezpečná věc, obvzláště zříte-li pak anděla...

Podrápaná ústa padlých andělů,
a krásou prodchlé čúrky jejich krve,
každý by líbat chtěl, ale nikdo nic,
by nedal za jedno zjevení jejich.

Proč?
Proč musím?
Proč musím jít dál?
Když pěšina nemá konce…

Až dojdu tam, na jejím konci zřím,
hle anděl, božské zjevení,
krásné v paláci svých knih,
ale výraz se mu nemění.

Tvář jeho, obraz utrpení,
mého nebo jeho snad?
Jdu k němu, chci se ho zeptat,
on však v labuť se promění…
a odletí.

A já sám na konci pěšiny,
zdánlivě tak trpce nekonečné,
a však pouze nepředstavitelné,
říkám si, mám jen vidiny?

To naše fantazie si s námi hraje,
a my jsme jenom její otroci,
víme už dávno dopředu co se stane,
ale nechceme tak činit, nechceme být proroci.