Podstata osobnosti.

Chceš-li vědět jak si vedeš,
jaké je to tvoje žití?
Pravdy té se nedobereš,
dokud tě sama neosvítí.

Mnohdy se až člověk stydí,
nahlas lidem povědět,
v podvědomí co to vidí,
když reaguje na podnět.

Teprv tam je podstata,
jen tam poznáš, jaká jsi.
Můžeš mít tělo ze zlata,
a však uvnitř shnilé zdi.

Nejhorší je na tom však,
že ty jsi ta, kdo tohle vidí.
Co uděláš hnedle pak,
dělí tě od jiných lidí.

Někdo na duši zapomene,
prostě se do sebe nedívá.
Když se pravdy však dobere,
pozdě většinou bývá.

Jiná zase hrůzou šílí,
co v tom světě zažívá.
Beznadějí se pak střílí,
a s přáteli se loučívá.

Další možnost je se smířit,
se svojí lidskou podstatou.
Životem jen prostě hýřit,
a nepočítat s odplatou.

Když už ale duši slyšíš,
a to je dnes vzácný dar,
pomůže ti, když se ztišíš
zastavíš, na vteřin pár.

V tu chvíli je tu přirozenost,
tvá skutečná podstata.
Poznáš, kde je nadřazenost,
a kde pověstná pata.

Na těch vlastnostech zapracuj,
chceš-li býti spokojená.
Neúspěch hned nezatracuj,
až po čase přijde změna.

Lidé se mně často ptají,
jak mám šťastný vlastně být?
Na ostatní jen naříkají,
že chtějí jim ublížit.

Psát mi potom neváhají,
chtějí si schůzku domluvit.
Udivení své netají,
když nechávám je vymluvit.

Záhy se pak začnou tázat,
co a jak mají napravit.
Mně nezbývá než poukázat,
na jejich vnitřní mír a klid.

Co to je většinou neví,
berou to jen za frázi.
Ve své masce dál si hoví,
a předstírají extázi.

Většinou, však když odejdou,
začne hrát si zvědavost.
Podvědomí neobejdou,
dokud neřeknou jasně "DOST!"

Potom zpátky se zas vrátí,
najdou k sobě upřímnost.
Pak se jim i duše zlatí
a jsou vždy vítaný host.