Sebevražda

Černá je osudem jeho života
Černá je jeho jedovatá krev
Černá je jeho bílá samota
Černý je jeho beznadějný řev.

Černé jsou jeho hluboké oči
Černá je krev, vytékající z jeho úst
Černá je jeho silueta na úbočí
Čeká tam na smrt a odmítá dál růst.

Už nechtěl dál vést dva životy
Už nechtěl trhar své duté srdce
Ponořil se do hluboké hniloby
Samota a beznaděj jej zabily lehce.

Rozum nahradila pýcha a faleš
Přetvářka ovládla zakalenou mysl
Pravdivá slova zastřelila ukrutná lež
A snahu probodl pošetilý úmysl.

Temnota je středem jeho světa
Podzemní kobka a plíseň domovem
Smrt vulgární ženou z ghéta
Prastaré jedy denním nápojem.

Černá je vrána sedící za oknem
Černá je spící noc ve dne
Černá je zvadlá kopretina s trnem
Černá je jeho zlost když pukne.

Černá je jeho prázdná duše.

Prázdná jako studna v poušti
Kde ji trýzní nekonečné bouře
Je osamělá a to se neodpouští
a je plná štiplavého kouře.

Ten kouř pulzuje v jeho žilách
Stačil by jediný řez nožem
A ten kouř by byl v rukách
Po kapkách by stékal na zem.

Jenže je tu víko a dno
Přes které se nemůžu dostat
Dusí mě a je mi to jedno
Stejně přestávám dýchat.

Smrt přichází klidně a tiše
Pluje jako osamělý vrak
Mé krve vytekla už plná číše
Temnota mi zakaluje zrak.

Smrt přichází klidně a tiše
Pluje jako osamělý vrak
Já stoupám a klesám výše
Krev pohltila i můj zrak.

Ticho...
To zázračné ticho