1942

.

. . . ztracené klíče už nehledá
Také nač
když bez domova v sobě není života

Zamlklá samota zůstává přístřeším
bez citu, bez útrpné bolesti
sám leží v podnebesí
kde k sobě má bliž
už dávno do srdce mu nevidíš

Jen v zavřených očích zůstává záblesk rána
když prvně prozřel - co je to už let
bylo to kruté panoráma
plno bolesti, krve, utrpení všech možných lidských běd
Strach hrůznou bezohledností obepínal svět

Dětství odžité v kasematech krytů
Hukot bombardérů stále má v uších v skrytu
všechno teď znovu a znovu vrací se mu zpět
. . . nač tedy ztracené klíče . . .
V tiché samotě zbavuje se vzpominek
útržky odhazuje do krbu
v němž stejný plamen září
jako v Treblince, Dachau, či v domku s dětmi
co ve Vítkově si za cíl vzali zvrhlí žháři

Stále stejně je člověk bezohledně krutý
vraždy, spáleniště, znásilněné ženy
beznohé děti na polích
kde namísto plodů naseto je min
Slunce září na průvod luxusních limuzín
samý lesk
fanfáry
vojenské pocty
šklebivé úsměvy
. . .
Děkuji
Nechci
Už mám dost
Stále si opakuje a hledá důstojnost
pro tu druhou část lidstva . . .
kde ochotu pomoci z Lásky
netřeba deklarovat
. . .
Země - stvořitelův dar
si nezaslouží takovou společnost
. . .
V trávě u potoka hledá čtyřlístek
. . . těch promarněných let . . .
Ale i přesto stále vytrvale sbírá
Zdánlnivě malicherná snaha
snad modlitba byla by vhodnější

Ale on vytrvale skloněn je nad zemí
Hledá a hledá co schází nám na Zemi
. . .
Jen tak - pro štěstí . . . jak se to říká . . . ?

.