Fénix

Z klícky pozlacené maminčiným polibkem
obrněn jen stříbrem blýskavých svých snů
zpupně vzlétl stavět sobě vlastní království...

zámky z písku vprosřed světa bouří vytyčil
vlny světa bičovaly je až k sesutí
on pak na mou hruď zpět smutně chorý doléhal
a v ní prvékráte křídla v popel střásl si...

marně křísil jsem ho beznaděje slzami
musel jsem se vzbouřit silou svého člověka
on pak probudiv se jako z šedivého snu
bez pokory vhnal se mezi lidi divoce
na svět pohlížeje skrze šedou skvrnku vzpomínky...

a dnes jeho popel tíží mě zas na hrudi
a i když tuším že se znovu umřít vrátí
vzbouřím se a vzkřísím ho a ´alou´ na cesty
daruji mu srdce svého kus ať chodí
pokorný a hrdě - člověk mezi člověky...