Čtyři roční období a já...

Podzimní listí vítr svál
I poslední list, co ohněm plál.
Padl, jak život spících stromů
Na neživou zem plnou domů.

Já odejdu, já odcházím, já nevrátím se zpět.
Jen smutný havran ohlédl se, zakrákoral pár vět:

"Odcházíš po stříbrné řece,
Už nevrátíš čas.
Odcházíš stříbrnou stezkou,
Už nepřijdeš zas.
Odcházíš, bílý sníh svál tvé stopy.
Nastává nový svět smutné potopy."

Když zaplaví sníh louky i lesy,
Chladné stříbro zazáří kdesi.
Měsíc vyšel, dívá se tmou.
Našel mě, svítí předemnou.

Já nevrátím se, sníh běží z cest.
Zelená tráva posílá zvěst.
Stromy kvetou, celý svět znají.
Málo kteří ho takhle poznají.

Celý svět voní, zas jaro přišlo.
Dva páry koní na cestu vyšlo.
Zvířata se probouzí, přilétají včely.
Srnkám tráva poslouží, ptáčci štěstím pěli.

Já nevrátím se, já nepůjdu starou cestou.
Já půjdu dál hledat kraj a lesní Paní bělostnou.

Tu léto hřeje veškeré vody.
Ovoce, květy, zpívají dudy.
Vodopád padá na kamení.
Všichni jsou tak znavení.

Zelený les překrásně borově voní.
Květy zvonků na loukách tichounce zvoní.
Zastav se, pohlédni zpět.
Cestu znáš, říká ti svět...

Když zeleň se ztrácí a zlato jde,
Zlatě se lesknou světla hvězd.
Podzim se vrací a řeka mně,
Zpívá o zlatě mallornových měst.

Když zazáří tráva zlatě pod dubem,
zablýskne se slunkem pavučinka.
Mé srdce se usměje na zlatý kmen,
Zatřpytí se drobná kopretinka.

Říká mi:"Prosím, nechoď zpět.
Vždyť překrásný je tento svět."
Řeknu jí tiše:"Nevrátím se do světa smutných časů,
Protože v dáli slyším už plno těch líbezných hlasů...

Cesta mě vede do těch lesů,
kam srdce mé již dlouho touží.
Nikdy už já nepřijdu zpět do světa,
kde srdce mé se pouze plouží.

Podzimní déšť v slunečné záři
Odstraní smutek můj.
Pomalu tvář se mi rozzáří,
řeknu té chvíli:"Prosím, stůj!"

Já nevrátím se zpátky, zpět.
Já vidím mallornové listí.
Mé město zůstane v dáli pět
A havran opakovat svých pár vět
I svět zůstane svou předzvěstí.

Můžeš plakat, můžeš se smát,
Roční období se stále střídá.
Nech prosím dál oheň plát,
Každý ti to povídá.

Vzpomeň si jednou na tu zemi,
Kde mallornové listí padá.
Před Vznešeným lidem skloň se k zemi
Tam, kde život neuvadá.

Zlatou zem pokrývá stříbrný plášť,
Zima však nenosí smutek.
Když jdeš sličnou zemí, tak máš bílý plášť,
Tam již nepoznáš žádný zármutek.

Stříbrné síně v korunách plují,
bělostná paní je před tebou.
V tvé zemi zimní větry dují,
sbohem...ti říká noční tmou.

Pohlédneš na ni, usměje se,
Podá ti pomalu ruku.
Podáš ji svou, povede tě,
Do země tvých šťastných roků.

Tvé srdce tam navždy spočine,
tam poznáš lásku pravou,
Která tvé srdce proline,
Na věky bude mladou...