Jedinečné

Pár chvil po rozednění
oblaka sama tíha jsou
a první světlo naplo černé siluety budov
na šedé plátno

Jedeme po schodišti - utopeni ve staré zástavbě
pevně svírám namrzlé zábradlí
a v rukou zůstane jen voda rez
jak příznačné...
opírám se zrakem do tvých zad

a z tvého pohledu mám strach
tvé oči mají barvu mojí duše

a sníh z hůry netečně snáší se dál
a taje na rtech -
jak polykám tak slova
dokonalé krutosti
zháší se ve mě
jak bez vůle jdu za tebou
jen na okamžik zabloudím pohledem
na dým co valí se nade mnou
skoro ho slyším letět
než myšlenky příjdou zpět

než vyvrhne nás město nechám se unášet
vlněním tvých vlasů.
dokud můžu - ještě pořád vedeš mne pryč

a já jsem sám v těch dnech
kdy jasně zářilo nebe
červené listí
a skrz prošli jsme ten les
beze strachu
bez obavy ze sebe samých

mlčím a jsem zpět.
neochotně vrhnu si límec -
zas místo sněhu prší.
jak snadná zbytečnost
s lehkostí mrhám

to jedinečné neopakovatelné
a navždy tvoje
o čem pomlčíš

prožitky co zůstanou bolestí
až do skonání i dál.