Žranice

Na stole pečená kachnička leží
a vedle vínečko, mladé a svěží.
Ovocné mísy, zákusky, dorty,
podél všech rautů tvoří se fronty.

Lidi si nabíraj, smějí se, jedí,
s upřímnou radostí všechno to snědí.
A huby dokořán, jak olejové louže,
to jim to do břicha, to jim to klouže.

To by se nejeden podivil,
jak obratně ten tlustý pan,
dřív než-li svoji sklenku dopil,
se další mastné porce chopil.

A asi by se kdekdo otřás,
by viděl jak tak před ženami
tváříc se skromně - cudně,
by viděl jak ten kyprý stůl
se zmenšuje a hubne.

Už svícny dohořely,
už v místnosti se stmívá.
Kde lidi dříve hovořili,
tam místnost prázdna čpí a zívá.

Již stoly zejí prázdnotou,
již neokouzlí –nahotou.
Jen opuštěné s posledními drobky,
co zahladíc se do koše
– do lebensmittel –hrobky.

Teď ten, kdo přebral víc než měl,
by radši to vše oželel
a slibuje si zas a znovu,
že příště vyhne se již břichabolu.

A ten kdo přeci jenom málo bral,
kdo nestíhal a zaváhal,
teď lituje, že málo vzal,
že nelapil, že nespásal.

Jen malá služka od popela,
no žádná barbie od mattela,
klíčovou dírkou dívala se,
tou malou škvírkou vábila se.
Poslední vůně dopluly ji k nosu
a nechaly ji za dveřmi…
…tu chudou hloupou mlsnou vosu.