MOUCHA V NOCI

.

Není dne
bez oken a záclon
Bez květin v truhlíku
Není dne
říkám si ve studeném tichu
prázdných komnat beze slov
pronajímaných
na jednu noc
za pětku

Krabici od lednice
je lépe uschovat
člověk nikdy neví
Po centech házím do čepice
muži opřenému o zeď
nohy složené pod sebou
růženec
bible
a malý památeční křížek
To je asi celé jeho jmění
Jo a v kapse uváleného saka
zahlédl jsem útlou knížku
Aristoteles < Umění moudrosti >
Zbloudilý tibetský mnich . . . ?

Pokušení k němu se posadit na zem
a nechat si povyprávět jeho vlastní příběh
a třeba i o tom, co v knize píše Aristoteles
. . . < pane to nestojí za řeč > . . .
promluví jakoby tušil mé nutkání
< Pohleďte, ta tudy ve stejnou hodinu chodí každý den >
Ohlédnu se za klapotem střevíců mladé ženy
Nijak zvláštní jen to snad
že napadá na levou nohu
< Pane to je kus . . . >
zabručí
a posílá mne pryč
Překážím mu při práci

Není dne bez bolestných zjištění a běd
K čemu všechna řeč že Láska . . . že cit . . .
když stejně si všednost každý den
pravidelně u tvých dveří otírá své boty
. . .
Prázdná beznaděj je jako dotěrná moucha v noci
. . .
Nepolapitelná jako chvíle před půlnocí
kdy každý měl by být s někým ve společném loži . . .

. . . být by měl . . .

.