Při pohledu z okna o zemi české

Hle, Čechům zaslíbený kraj,
toť oka i srdce libý ráj.
Ne, to není krásný sen,
tudy jezdím každý den.

Stromy jako kadeře kučeravé,
jezera jako oči uplakané zas.
Slunce jako srdce planoucí,
srdce které má každý z nás.
Potůčky jako malé děti hravé,
deště jako hořké slzy kanoucí
a řeky jako divé orlice dravé.

Toť krajina co vychovala nás,
co s námi každý den usíná,
jen v té chci prožít svůj čas.
Žít život jako krásný sen,
sen jako má krajina snová,
krásný, však krátký jako den.
Až skončí má pouť a já usnu zas,
ta zem snová mě v se přijme znova...

Tím končí má slova o zemi mého srdce,
o zemi nad míru hezké