Každá noc končí ránem

Tma se vysypala do ulic
jako písmenka z minisukní
a na rohu ulice
opilé lampy plakají
svou němou krásu
někde v tom obrazu
bez rámu
vidím tě jak pluješ
ve svých myšlenkách
rozcuchanou hlavou
větrem a sentimentem
utápíš se v davu
topolových alejí
jako anděl začtený do Ginsberga
z jeho veršů stéká víno
do planých aureol
čekáš sám na úsvit
venku prší
tak kde je ta tvoje víla
o níž jsi pár nocí snil
kam to vlastně chodí
spát
a do tmy smích mladé noci
milenci na věčnost
ve své hrobce
tiše si šeptají
o neblahé budoucnosti
a opilém ránu
které nám do očí
vypálí svou duši