Snaha žít

Co že jsem se pár chvil snažil žít zhýrale,
teď na kolenou jen k nebi zrak upírám,
prosíc svého boha, v kterého nikdy nevěřím,
že vždy všechno měl jen on v moci, k němu se
modlívám.

Jen v šedý stín změnil jsme své jméno,
v trpaslíka z cukru na dešti schovaném,
jako vzor byl mistr básník co v hrob se uložil,
a co jsem mohl tak jen z toho dokázat…

Jen bez básní se toulat po krajíčku světa,
co stejný název stále má: „ Země snů,“
a s úsměvem ze třicet zlatých se uklánět,
když v dýku mění se mé srdce plačící.

A teď jen v kolena ze žuly změnilo se mé tělo,
už tolik dní čekám až přijde znamení všeho
toho dobrého co v svět zdál se být krásný,
když slunce v noci na oblohu naposledy zamíří.

Bez básní, stejně jako z nimi,
co tajích skrytých zaprášených půd,
s holí od švédů, jen kulhám po své hlavě,
ve skladišti vzpomínek hledám ten problém.

A v tom všem, jen panenky s copy mládí,
v potají plíží k toužebné chvilce rozkoše,
kdy v noci, s alkoholovou velkou dávkou,
přenáší své dítko z človíčka na člověka…