Lagro Imperato

V kalužích odráží se bolest dětských tváří.
Na potrhaných košilkách žluté hvězdy září.
Vytrženi z náruče matek, v proudech nebeských slz.
Uvězněni v poutech bolesti, vehnáni v ocelovou tvrz.

Po kolejích mizí v dáli expres dětských duší.
Do výkřiků slabých hlásků kapky deště buší.
V mlze strachu mizí poslední nářky.
Jiskřičky zoufalství jak maličké žhářky.

V koloně krok za krokem dětské postavy kráčí.
Drží se za malé ručičky, sborově pláčí.
Deportace do tábora smrti, malých smutných andělů.
Bledých dětských tváří co popsat nesvedu.

Drží se ručičky ostnatého drátu, malé modré oči.
Po tvářích krvavé slzy ztékají.
V blátě dětského strachu na kolínkách klečí.
Sklopené tváře svou duši hledají.

Ukřižovaní na prahu zlé doby.
Prokřehlí pod dechem zákeřné zloby.
Prstíčky vybírají drobky starého chleba.
Špinavé šatičky a obloha šedá.

Padají blonďaté vlásky do špíny duševní cely.
Hubená tělíčka volají do chladu nocí.
Nevinné dušičky co kdysi v sobě měli.
Srdíčka uspaná vyšší mocí.

Do nebe letí duše bez křídel.
Do království nebeských lodí bez kormidel.
Zhroucení andílci v kalužích černé krve.
V krvi kamarádů, které objímali ještě prve.

Cesty malých postaviček co nemají cíl.
Za ostnatými dráty v pekle jménem Osvětim.