Žár myšlenek

Zírám dovnitř mé obrácené tváře
mám víčka jak reklamu na oponu
jako střelec číhající na vodnáře
střežím v srdci zapálenou bombu
která než odříká sve denní desatero
pozře napřed krajíc převrácené doby
jenž hoří jak Řím aniž zapálil ji Nero
a jak se potápí upadá do chudoby

slova jak škrpály drhnou se po jazyku
jako když drsný kmen štítí se sekery
spletené v houfy a konvoje otazníků
soudí se o právo trvalé přeměny
která už dopředu je obrácena v prach
aniž by pohostila všechny svou šancí
dál nemilovaná ulpívá na botách
lidstvu trpícímu vlastní ignorací

zírám do duše hořícího plamene
a přízeň temnoty mne obdařuje víc
když cítím podstatu potu a kamene
v záři ohně pak nemusím už cítit nic
jen žhavá tečka tam v hlubokém nebi
mi dává za pravdu a občas zamrká
když říkám hlasitě co je zapotřebí
a její přátelství je pro mě záruka

mé myšlenky stoupají jako dým do mraků
a sova hledí na stvoření co dusí
žár ve své hrudi a závidí tulákům
jež táhnou se cestami plni své můzy