Ta, která je příliš veselá...

Ni krokem, pohledem
Vám, lidem, nedám znáti,
co chodím po nocích do sklepů uctívati.
Co leží v hloubce pod ledem.

Chodívám rozjímat
na bledý mramor schodišť.
Neříkej člověče, že tohle nerozchodíš.
Neplač, vždyť nemusels tuhle hru vůbec hrát.

Já tuze ráda mívám lež,
vždyť hřeje lépe nežli víno.
Zda někdy tělo milenčino
zaprodal Šrámek za veteš?

Alternuje mi roli anděla
sám Ďábel. Bože! Jaké hoře.
Chci s Vámi, Šrámku, sdílet lože.
Přijdu Vám příliš veselá?

Nesluší se však mravy tyto,
někdo nám zradu v náruč bodá.
Och pane Šrámku je mi líto!
Och pane Šrámku, je to škoda...