Černá Paní

V černém šatu prochází,
skrze temné stíny,
v ůkrytu jej nachází,
když meluzína kvílí.

Pomáhá mu na nohy,
když měsíc na něj zazáří,
sundá mu i parohy,
a hořce se zatváří.

''Co jsi čekal? Páva?''
Povídá mu jízlivě.
''Dej si raděj štráfa,
je z letošní sklizně''

''Nech si vtípky pro jiné.''
Dotčeně se vzteká,
hledíc na zdi bílé,
pohledem po nich těká.

''Hledám cestu do ráje,
tak mě ženská neruš,
třeba si jdi do háje,
jenom prosím jdi už.

''Chceš do ráje?
Půjdeš druhým směrem.
Poslal jsi mne do háje,
tak na tebe teď serem.''

Tiše kleslo tělo k zemi,
postrádajíc života,
ten hlupák chtěl být v nebi,
teď v pekle zuby drkotá.

To se přece nedělá,
takhle mluvit s Černou Paní,
leccos se hned podělá,
a už ti kostel zvoní.

Tiše skápne její slza,
a odletí noční pták,
když větev stromu zavrzá.
''Promiň''řekne,''je to tak.''

Usedavě Paní brečí,
nevnímaje noční zvěř.
U mrtvého těla klečí,
ne, to není lež.

Zoufalstvím si drásá tvář,
kope kolem sebe,
když uvidí tu jasnou zář,
co na ni září z nebe.

Roztřeseně vzhlédne vzhůru,
tváří plnou slz,
a odežene tu zlou můru,
nositelku černých hrůz.

''Ukončí mé trápení''
vkleče o smrt žádá,
''budoucnost tu pro mne není,
má duše tady strádá.''

Budoucnost tu nemáš,
ani míti nebudeš,
avšak svou práci tu děláš,
tak si ji tu odbudeš.

Do skonání světa,
budeš bloudit s živými,
až po všem bude veta,
zas staneš mezi svými.

Paní tiše vzlykne,
když naděje ji opustí,
z toho život nevzknikne,
když svým pláštěm zašustí.

''Proč já musím život brát?
Proč nemohu byt jako druzí?
Já chtěla bych ten život dát,
takhle mne to mrzí.

''Avšak nesmím tady brečet,
a pořád jenom klít,
už nemůžu jen klečet,
zas postrachem musím být.

Kdo já tedy jsem?
S takovýmhle prokletím?
Škoda že to není sen,
a že nyní neodletí.

Někdo mne má za netvora,
jiný za smilování.
Avšak já jsem ta potvora,
co v životu vám brání.

''UTÍKEJTE!!!'' Popadá ji šílenství.
''Zemři'' Zase tiše pronese.
Takhle nám tu běsní,
a jednou, i nás si odnese.