Píseň zoufalství

Srdce mé je zahambeno, srdce mé bylo
Ano bylo, bylo krásné.
Milovalo a chtělo být milováno,
jenže kde je lásky konec?
Láska zmizela, či možná opomenuta byla
Láskou jsem snila a chtěla být milována,
ale ono to nejde.
Miluji, miluji všechny
a sama sebe nenávidím.
Sama sebe jsem začala pohrdat,
začala jsem se obviňovat z hříchu
začala jsem se obviňovat z cizí bolesti.
Zčala jsem se podceňovat, začala jsem...
Byly by jsme tu dlouho, než by jste poznali
než byste si mně vyslechli,
jako nějaká spoveď mi to připadá.
V kostele se modlím a prosím
o odpuštění za své hříchy,
za to, aby všechno bylo,
jako dřív.
Aby se nic zlé nestalo.

Klečím tady,
nikdo to nevidí a přeci jen o mně ví
Nechtějí to vidět,
jsou slepí svoji potřebou,
jsou slepí svoji touhou
a nemyslí na ostatní.
Někteří touží po seberealizaci,
za každou cenu.
A nebojí se, že někomu jinému
by mohli ublížit.
Nemají strach, necítí bolest.
Nežijí.

Zase to vidím, jako by to bylo dneska
zase to cítím.
Všechny, které jsem ztratila
a jako by to byl ten den.
Stále je mám ve svém srdci a nezapomínám
Co když oni na mne zapoměli?
Zapoměli?
Každý na mne zapomene.
Jsem šedá myš, pátý kolo u vozu.
Jsem skoro nic, protože jsem se tou nickou
raději stala.
Unikla jsem před světem a přestala jsem bojovat.
Proto v této chvíli trpím, jako pes.
Schovávám se i před svím stínem,
který už mne nemůže vystát
a rád by mi něco řekl.

Mlčet. Raději budu mlčet.
Odejdu od vás.
Vždyť jste ani nepocítili, že tu jsem
jsem jako vánek, který za chvíli zmizí.
Na nějž nejsou žádné vzpomínky a vzliky.
Na nějž nezbyde památky.
Vaše srdce bude klidnější.
Už mizím.
Loučím se s vámí, ač nerada.