Nic nikam

Vítr odvál tvůj příjemný hlas,
jako když se zlomí mladý klas,
daleko na zlatavém poli,
kde je krásně a nic nebolí.

Tam, jak jezdí jen jednou za den vlak,
ten, co sviští směr Bechyně,
víc si nepamatuju...
A co pak?
Já nechci být zlá sokyně!

Ne, už neznám jiné východisko,
sic už jsme si tak strašně blízko,
ale právě proto hledám odvahu to překonat.
Vynasnažím se a třeba to tentokrát vyjde - snad.

A ty víš, jak strašně to bolí,
jsi další prohnaný had,
nejradšii bys mě zmlátil holí,
to jediné děláš rád.

Snažím si tě mermomocí zhnusit.
Nejde to, jsi má touha, můj sen, Bíč Boji,
nemůžu se ti vyhnoutt,
i jediný tvůj pohled mi za to stojí...